Svět Warfare

(191kB)
Zde si stáhněte obsah článku
Warfare se odehrává ve světě PASS. Pokud vás zajímá hlouběji, tedy pokud se hodláte zůčastnit nějaké naší akce, měli byste si text alespoň zběžně přečíst.

 
Lidé

Nikdo se přesně nepamatuje, jak je to dávno, co přišla Apoklaypsa. Někteří lidé si již dokonce neuvědomují, že svět kdysi vypadal jinak a stále méně je také těch, kteří se jej snaží obnovit v jeho původní podobě. Většina si prostě zvykla, naučila se přežít v novém prostředí v němž jsou voda, jídlo, munice a drogy těmi nejdůležitějšími artikly pro přežití. Postupně vznikají nové mocenské celky, ojediněle a izolovaně, nicméně již dochází k prvním válkám. Po překonání problému radioaktivity a nedostatku základních potřeb pro přežití tedy stojí před lidstvem další problém - noví tyrani, vládci, dobyvatelé a uchvatitelé. Ti zde byli již dávno, ale jen v podobě kočovných loupeživých kmenů, které buďto vymřely, vzájemně se vyvraždily, anebo se usadily na území, které začaly okupovat, čímž položily základy pro „státy" loupeživých vlád.
Původní snahy některých osad o demokracii většinou zkrachovaly na nedostatečně efektivním vedení. Pokud ještě existují, tak se přetransformovaly do podoby diktatur, vojenských demokracií nebo náboženských sekt. Je tedy zarážející, že například kočovný kmen Děti Gaii, který je ze své podstaty antimilitaristický a zemědělský, jeho členové vůbec nenosí zbraně, je schopen přežít. Je to především tím, že jeho členové jsou geniálními zemědělci (používají prazvláštní metody, jako například hovor s rostlinami a podobně) a mají téměř nadpřirozenou schopnost neustálého vlastnění obrovských zásob alkoholu, tabáku a dalších drog. Proto si jich většina „civilizovaných" lidí nesmírně váží a týká se jich jakési tabu - nikdo na ně neútočí a pokud ano, kdokoli se o tom dozví, okamžitě začne snovat pomstu.
V poslední době se už ani Děti Gaii netěší takové oblibě, jako dříve. Dalo by se říci, že z dlouhodobého hlediska přecenili své možnosti poskytovat pomoc všem lidem, kteří o nich vědí (a těch je velmi mnoho). Často se také setkávají s odmítnutím pomoci od těch, kterým sami dříve pomáhali, protože „oni jsou přece ty Děti Gaii a tak musej mít, kurva, jídla dost, ne?" Proto jsou některé Děti zahořklé a v celém kmeni se šíří trochu sobečtější přístup ke světu, navíc se od nich štěpí celá řada frakcí, a některé z nich již nejsou tak úplně nenásilné...svět je stále tvrdší a tvrdší.

 

Technologie

Jednotlivá ohniska „civilizace" se nacházejí poměrně daleko od sebe a mezi nimi je takzvaná Pustina - území na kterém je třeba bát se daleko víc, než je v postapokalyptickém světě běžné. Mezi jednotlivými osadami se pohybují jednak obchodníci, jednak tuláci, jednak kočovné kmeny. Ti všichni zprostředkovávají obchod a výměnu informací. Hranice jednotlivých osad jsou tedy víceméně nejasné a zakládají se na dohodách mezi osadou a vesnicemi v její blízkosti, popřípadě podle rozložení jednotlivých nalezišť okolo osady. Technologie na těžbu a zpracování nerostů jsou ještě v plenkách. Běžně fungují například hrnčířství, povrchové těžba nerostů a dřeva, základní zpracování kovů, které nevyžaduje těžbu nikde jinde, než v troskách. Velká naleziště odpadků i normálně použitelných pozůstatků po civilizaci v nebezpečných troskách měst prohledávají „Sběrači" (slovo „Hledač" je vyhrazeno tzv. hledačům vody viz. dále) - kmeny a malé skupiny, které se zabývají jak jejich průzkumem, tak i odnášením použitelných věcí z nich. Stará naleziště jsou již často vyčerpána. Do nedávna se stále objevovala další a další, hlavně díky mizející radioaktivitě a značnému úbytku mutantů díky práci vyhynulého kočovného kmene Akritai (viz níže). Podle všech odhadů je však již nejméně sto let po Apokalypse. Ta nejexponovanější naleziště jsou již dávno probrána do posledního šroubku a pro Sběrače je stále těžší a těžší nacházet naleziště, v nichž je ještě co prohledávat. Většinou jde o těžce přístupné, nebezpečné lokality, jako jsou například dobyté základny GSS (viz níže), atomové elektrárny, nepřístupná horská města (trosky), či objekty nacházející se na kmenových územích, která jsou dobře hlídána lovci lebek a často i něčím horším...
Počítání času se, podobně jako ostatní technologie, posunulo zpět do středověku. Prakticky to znamená, že málokdo zná datum svého narození, či svůj věk. Důležitý je pouze přírodní cyklus pro zemědělce. Některé „technologicky" zaměřené skupiny lidí však čas počítají a dokonce se snaží zpětně určit i datum Apokalypsy. Počítání času je důležité zejména pro potřeby astronomie/astrologie či historie.
Tyto technologicky orientované skupiny jsou poměrně malé a vzácné. Často jde i o jedince, kteří fungují v rámci komunity jako její „vědečtí" pracovníci. Nejznámější takovouto skupinkou jsou tzv. Technologové. O Cehu Nábojářů se soudí, že měl celý výzkumný tým, avšak nikdo neví na čem pracoval, ani kde se nacházela jeho laboratoř - to dává velikou naději sběračům. Laboratoř je pro ně jakýmsi vysněným El Doradem či Shanrgi-la.
Většinou jsou „vědci" součástí malých kočovných skupin. Za své schopnosti - stavba mlýnů, čerpadel, motorů, dynam a podobně získávají peníze, které zpětně investují do vědeckých publikací (které zůstaly po Apokalypse), či své ochrany. Jsou to přeci jen spíše intelektuálové. Vzhledem k tomu, že mnoho sběračů nejeví o knihy zájem, musí se do trosek často vypravovat sami.

Obchod

Každá osada obchoduje s artiklem, na který má v rámci své oblasti monopol. Na udržení tohoto monopolu většinou záleží i existence osady. Rozsáhlejší osady pak vybírají na svém území daně, ze kterých lze přežít i delší období úpadku. Jídlo, voda, technologie a technologické výrobky, schopnosti - to jsou hlavní obchodní artikly. Specializovanější osady, pak často soustřeďují řemeslníky, kteří jsou stále zručnější a poskytují tak sofistikovanější obchodní artikly.
Jídlo si pěstuje každý sám, potulné kmeny a tuláci si jej často kupují v jednotlivých osadách a vesnicích, které navštíví. Jídla je asi stejný nedostatek, jako v poválečných letech v Evropě. Nikdo nijak výrazně netrpí, ale za cenu toho, že se musí opravdu ohánět. Dá se navíc i lovit, zvířata nebývají o nic více zamořena radioaktivitou, než lidé, kteří je jedí.
Horší je to s vodou. Nelze pít jakoukoli vodu, na kterou člověk narazí. Bývá je kontaminovaná radioaktivitou nebo biologickým „odpadem". Proto má každý, kdo v sobě nalezne schopnosti hledače vody, zajištěnu existenci. V průměru se jedná o jednoho z třiceti lidí (tedy asi 4% populace). Takovýto talent člověk získá sám a nebo (častěji) s pomocí zkušeného psionika (viz.níže). Voda je tedy vzácná, nejen proto, že ne každý je schopen ji získat, ale také proto, že naleziště se objevují a mizí. Proto je voda také častým prvkem směnného obchodu a ničení vody - kontaminace zdrojů - je považována vedle vraždy a žhářství za nejtěžší zločin. Jinak lze též platit ostatními artikly, schopnostmi, prací a někdy také měnou. Za tu jsou považovány zátky od lahví (na místě jich bude dostatek pro všechny), které kupodivu nepodléhají příliš velké inflaci (všechny už jsou vysbírané), ale neuznává je každý. Většina obchodníků, pohybujících se na obvyklých obchodních trasách však ano.
Důležité herní pravidlo: Peníze jsou vždy to poslední, co je obchodník ochoten akceptovat. Je to proto, že kurz měny je dosti pohyblivý. Za stejnou zátku si v jednom místě koupíte půl prasete a v jiném to nestačí ani na oschlou tresku. Peníze mají vždy větší hodnotu v rámci ucelené společnosti, např. jednoho města, kde je víceméně jednotný kurs.
Dalším výrazným artiklem je munice do zbraní. Ta je jedním z nejžádanějších technologických výrobků. Jejich výroba není nijak složitá, nicméně monopol na jejich výrobu si do nedávné doby udržoval Cech nábojařů, který sídlil asi dva dny na jih od trosek Prahy. Cech již několik let neexistuje, protože se zapletl do krvavé zničující války s kmenem Akritai. (viz. níže) Cech byl technologicky velmi vyspělou organizací, která měla dokonale fungující distribuční síť a o svůj monopol se starala často dosti krvavými metodami. Proto se po potvrzení jejího zániku objevila celá řada menších distributorů, ať už se jednalo o lidi, kteří již za dob Cechu tajně odlévali kulky a přebíjeli náboje, či o lidi, kteří se k řemeslu dostali později. Některé z těchto skupinek jsou jistě pohrobky Cechu, avšak nejen oni mají dosti drsné metody fungování. Náboje jsou příliš cenným artiklem na to, aby si jejich výrobci mohli dovolit neopatrnost a nepozornost. Často totiž obchodují s lidmi, kteří nejsou zrovna mírumilovní. Nejeden nábojář se již stal doživotním otrokem válečnického kmene...
Jakýmsi patronem nebo ideálem nábojáře je jistý Norbert, řečený Kartáč. Žil v rané době po Apokalypse. Jde o legendární postavu nábojaře, kterého zajala Bílá síla a dala mu amputovat obě nohy, aby si zajistila jeho "loajalitu". Kartáč několik let otročil a odléval kulky, časem se mu podařilo vymoci si na svých věznitelích několik pomocníků, které si sám vybral. S jejich pomocí a s vynalezením (spíše znovuobjevením) kartáčových střel (střela, která není kompaktní, jedná se o železné úlomky a hřebíky, které vyletí z hlavně podobně jako brokový náboj) se mu podařilo osvobodit se a utéci. Do konce svého života pak bojoval proti svým zotročitelům a nebýt jeho předčasné smrti kvůli gangréně v amputovaných nohách (jak dlouho že byl zajatý? neměl na gangrénu umřít už dávno? Podle mne se ti nezahojená rána může časem zkruvit), možná by dnes již Bílá síla neexistovala. Už tak se jejich počty dosti ztenčily. Tento příklad ilustruje, že jako je schopnost hledání vody požehnáním pro svého nositele, tak je dovednost nábojářská prokletím. Velmi výnosným prokletím.
Práce a schopnosti jsou artiklem, kterým platí především tuláci, psionici a lidé se zvláštními schopnostmi v nejrůznějších oblastech (medicína, technika, zemědělství, ale i zábava apod.) Děti Gaii tak například platí zlepšováním úrody, nebo dodávkami velkého množství jídla, či drog. Psionici léčením duší lidí, ale často i nekalými zákroky proti nepřátelům. Divoké kmeny bojovníků se nechávají najímat jako ochránci. Existují však i léčitelé, stavitelé, kejklíři, herci, zpěváci, prostitutky, dohazovači, špióni, tetéří a piercingáři, porodní báby a podobně. Všichni tito lidé se buďto toulají a živí se svými schopnostmi, nebo žijí v komunitách a přidávají své schopnosti k celkové nabídce obchodu a služeb své osady či vesnice.

Demografie

Průměrný věk je muži 32, ženy 35 let, počítáme-li i kojeneckou a dětskou úmrtnost, pak je průměrný věk ještě asi o deset až patnáct let nižší. Přesné údaje nikdo nezná. Ve hře tedy používejte svůj skutečný věk, neboť se váš život již stejně přehupuje do závěrečné fáze. Nejvíce lidí je ve věku 0 - 6 let, ti se ovšem většinou nedožívají vyššího věku, další silnou skupinou jsou lidé ve věku 18 - 26 let, tedy v produktivní fázi života. Mužů je o něco méně než žen díky válkám. Nejběžnější příčina úmrtí je nemoc z ozáření, dále celkové vyčerpání organismu, podvýživa, zabití, infekční nemoci, úrazy. Zánět slepého střeva je smrtelná choroba, ztráta většího množství krve=smrt. Ženy se vdávají ve dvanácti, muži žení v šestnácti letech. Běžná rodina má 6-12 dětí, z nichž se asi třetina dožije produktivního věku.

Psionika

Psionika je zvláštním fenoménem a vznikla nejspíše působením radiace. Nikdo však neví přesně oč se jedná, možná kromě psioniků a ti většinou nejsou schopni své schopnosti nějak upspokojivě popsat. Schopnosti mají různý stupeň vývoje, někteří lidé dokážou například jen předvídat nebezpečí s různou přesností, hledání vody je také psionická schopnost. Vyspělí psionici dokážou například ovládat lidi, léčit a způsobovat psychické nemoci, ti nejvyspělejší dokonce komunikovat na dálku a pohybovat předměty, či vznítit oheň vůlí. Míra schopností většinou odpovídá zkrácení života psionika. Různá kožní onemocnění jsou u nich poměrně běžná, často se jedná o rakovinu kůže - těla nejvyspělejších psioniků jsou doslova poseta nádory a vředy, často trpí bolestmi. Tato „psionická nemoc" je často důvodem k tomu, že úsionik ke stáru zešílí a musí být odstraněn:( Podobné symptomy může mít i nepsionik, avšak jeho šílenství většinou není doplněno o nekontrolované poryvy psionických sil.
Některé duchovně zaměřené kmeny a společnosti však zdá se dokáží psionické schopnosti probudit v člověku i jinak. Cvičením nebo jinými metodami dokážou psioniku naučit. Své metody si samozřejmě tají a z toho málo, co se ví, je jasné, že jde o velice náročné postupy, pro které není vhodný každý.

Postoj okolí vůči psionikům je v mnoha případech dosti odtažitý, mohou však mít i velký respekt, především pokud jsou součástí nějaké komunity. Dříve byla psionika vnímána jako prokletí, protože s ní byl málokdo schopen pracovat. Často se poprvé projevovala ve vyhrocených situacích a psionici proto byli pronásledováni. Postupem času se ale vytvořily jakési školy, přístupy, techniky, jak ji ovládnout. Přístup lidí k psionikům se zlepšil, takže jsou některými společnostmi přijímáni. Stále je však mnoho z nich, které prostě nelze vnímat jinak, než jako nebezpečné, temné bestie...šamani kanibalských kmenů z Pustiny, mutanti, čarodějové....ostatně Malefactorium (viz dále) je podle všeobecného přesvědčení rovněž psionik.
Lidé prostě přestali psioniky vnímat jako jednolitou masu a začali mezi nimi rozlišovat.

Divoké kmeny

V méně obydlených oblastech se pohybují tzv. divoké kmeny. Jejich „divokost" je různého stupně. Od polovojenských jednotek, přes lovecko-sběračské tlupy až po divoké kmeny na úrovni doby kamené. Mezi poslední z nich patří také, dnes již neexistující, legendární Akritai. Šlo o velmi bojovný kmen, s animistickým náboženstvím a kultem mrtvých. Obecně nabyli nijak agresivní, vždy měli s sebou někoho, kdo je schopen komunikovat v jiném jazyce, než jejich vlastním a s některými osadami běžně obchodovali. Málokdy se nechávali najímat jako ochránici, většinou jen v souvislosti se svým náboženstvím. To vše by znamenalo, že nebyli nijak nebezpeční. Jejich nepříjemnou vlastností bylo však to, že v rámci svého náboženství hledali „Padlé" a snažíli se je zničit. To v praxi znamenalo, že přišli na určité místo, nechovali se sice nijak nepřátelsky, ale po provedení tajných rituálů většinou někoho zabili. Před tím ho prohlásili za padlého - nikdo vlastně neví, co to přesně znamená, avšak padlí bývají často psionici. Přesto jim osady a vesnice málokdy kladly odpor, protože Akritai je přičítáno k dobru vymýcení mutantů a pomoc při odkrývání trosek. Byl-li někdo Akritai prohlášen za přítele, měl na jejich území zajištěnu bezpečnost, kterou by si těžko kupoval i bohatý obchodník z jižních zemí. Proto byli celkově považování za „dobré" i když strach z jejich zbraní nikomu neumožňoval chovat se v jejich blízkosti nějak neformálně. Měli totiž jakousi vrozenou psionickou schopnost, která jim umožňovala například vytušit nepřítele, fungovat dlouho bez odpočinku, či přežít i značná zranění.
Před několika lety se však zapletli do války s Cechem, která je zničila. Existují zmínky, že po Poslendí bitvě, kterou přežilo jen pár šťastlivců, se ještě krajem pohybovalo několik málo Akritai, takzvaných Posledních. Většinou se jednalo o nekomunikující, do sebe uzavřené, zraněné tuláky, kteří byli již jen slabým odrazem síly Akritai. Ne však jejich tajemného kouzla.
Někde na pomezí divočiny také vznikají guerillové armády či partyzánská hnutí, která dobývají vojenské základny, mezi nejznámější z nich patří MPAEK. Jsou považováni spíše za „civilizované", i když žijí v pustině nebo na pokraji území osad.
Mezi divoké kmeny se často počítají i Hledači, či Sběrači, kteří se při prohledávání trosek stávají dosti necivilizovanými. Jsou známy tlupy, kde například funguje oboustranná polygamie, kanibalismus mrtvých, velmi bizarní sexuální praktiky a podobně.

Zákony a jejich dodržování

Témeř každá komunita, od těch nejmenších až po městské koalice má jakýsi vnitřní řád, kterým jsou jeho členové povinováni se řídit. To není úplná novinka. Říká se, že před Apokalypsou existovaly zákony, které byly platné nejen pro jednotlivé vesnice, ale i pro celá obrovská území, či celý svět. Jak jinak by mohly vzniknout dnešní zákony, než jako vzdálené kopie oněch předapokalyptických. Některé osady žijí s jakýmisi zákony již od počátku nového světa, jiné a většina kmenů si vystačila s pouhým zákonem silnějšího nebo „oko za oko, zub za zub." V dnešní době se však zákony postupně stávají složitějšími a podivnějšími. Proto se každý poutník, který se chce vyhnout problémům, nejprve vždy zeptá, „Na území jakého zákona" se nachází. (Jde o idiomatickou vazbu, kterou by měli hráči používat při hře. De facto jde o otázku na to, odkud člověk pochází, přičemž je důležitější to, z jaké komunity, společnosti, než z jakého konkrétního území.) Tak se může dovědět, že např. nesmí někoho zabít bez zjevného důvodu, nosit zbraň, močit na jasany, mluvit hlasitě, říkat slovo havran apod.
Důležitou součástí PA společnosti jsou proto polovojenské, či vojenské kmeny, které fungují jako jakési samozvané jednotky ochránců pořádku. Většina osadníků a kmenů (většinou platí, že kmeny mají jednodušší zákony a snáze se jim vymáhají - hlavně díky nízké specializaci jednotlivých členů společnosti - každý je trochu bojovník, každý zná zákony velmi dobře) si dokáže nějakým způsobem zajistit dodržování zákonů na svém vlastním území, vůči svým vlastním lidem a poutníkům. Horší je to s nájezdníky, či se skupinami poutníků, které jsou početně silnější. Některé osady, hlavně ty malé se nedokáží samy ubránit ani vnitřním narušitelům. Proto se po zemi pohybují kmeny, které si vytyčily za svou povinnost službu lidem, jako jejich ochánci. Těchto kmenů, či spíše klanů je několik. Mezi nejznámější patří
•    108Draků - klan jehož hlavním posláním je asketická služba ostatním. Základem jejich organizace je kodex bušidó, předapoklayptický starobylý zákon japonských samurajů. Jsou pověstní svou spolehlivostí, přímočarostí, nelítostností a používáním zvláštních tenkých, ostrých a mírně zahnutých mečů. Provinilce trestají bez soudu. Mezi jejich praktiky patří i mučení. Často praktikují buddhismus.
•    Železná pěst - klan, který je jakousi odnoží Cechu nábojářů. Často jednají spíše v souladu s potřebami Cechu. Udržují pořádek pouze na území, na němž Cech operuje a v jeho blízkosti. Jsou velmi dobře vyzbrojeni, jejich mučící techniky jsou proslulé svou krutostí a vynalézavostí. Ten však nejspíše zanikl spolu s Cechem.
•    Slzy Gaii - jakýsi odštěpek od Dětí Gaii, které se čím dát, tím víc štěpí na různé frakce. Tato jejich část vznikla z potřeby některých členů Dětí vzít do ruky zbraně na obranu svou i druhých. Přestože existují určité názorové rozepře mezi Dětmi a Slzami, hlavně kvůli držení zbraní, jsou Slzy najímány jako ochrana pro karavany Dětí. Slzy jsou pověstné tím, že jsou dosti benevolentní a často se spokojí s omluvou a pokáním ze strany narušitele pořádku. Smrt je pro ně nejkrajnějším trestem.
•    Templáři - řád, který vědomě navazuje na prastaré předapokalyptické rytířské řády a jejich ideály. Mají svůj kodex, podle nějž soudí. Nosí zvláštní starobylé zbroje, které jsou velmi kvalitní a s ničím nezaměnitelné (drátěné košile, středověká brnění apod.). Jsou naprosto neúprosní a drží se za všech okolností svého kodexu.
•    Cech žoldnéřů - Vzhledem k tomu, že ozbrojence navíc potřebuje každý, stalo se žoldnéřské řemeslo velice populárním. Za loajalitu žoldnéře by nikdo neobětoval ani zátku, to však neplatí pro Cech. Každý člen má tetování na viditelném místě. V případě prohřešku proti smlouvě s klientem, je člen nemilosrdně pronásledován svými bývalými bratry, potom ještě nemilosrdněji zabit, před čímž je mu odstraněno tetování i s podkladem. Cech si udržuje poměrně velkou míru důvěry klientů.

Tyto a další klany, kmeny a řády se většinou řídí podle svých vlastních zásad a principů při trestání zločinců. Proto se mohou dostat do rozporu se zákonem, na jehož území se nachází. Takovéto problémy se mohou řešit smírem, ale u některých méně kompromisních klanů může dojít i ke konfliktu. Proto mají osady s jednotlivými klany uzavřeny dohody o ochraně, které jsou zdrojem řevnivosti a nesvárů mezi jednotlivými klany ochránců.
Ze nejtěžší zločin je všeobecně považováno ničení vody. Jde o natolik vzácnou surovinu, že si lidstvo jako celek uvědomuje její nedotknutelnost, kterou přísně trestá.
Druhým nejtěžším zločinem je vražda - pokud k ní člověk nemá otevřený důvod, který musí vysvětlit v nejbližší civilizované osadě, případně představenému kmene, na jehož území vraždu spáchal (podobně fungovala spravedlnost na Islandu v ranném středověku). Pak není vrahem, ale pouze objektem případné krevní msty, kterou mohou požadovat příbuzní oběti a sami ji často vykonávají.
Třetím nejtěžším zločinem je žhářství, podobně jako ve středověku.
Krádež je sice považována za neetickou a za zločin, avšak jejich postihování je vlažnější. Často se lze totiž setkat s názorem, že okradený je vlastně neschopný si své věci ohlídat a tak si za ni může sám. Krádež je zkrátka někdy vnímána jako trest za nepozornost.

Boj a válka

Boj probíhá způsobem, jakým bojovaly indiánské kmeny, nebo kmeny černé Afriky. Až polovina bojovníků (bojovnic - v PA světě není mezi bojovníky místo pro sexismus) jsou průzkumníci, kteří se spolu střetnou jako první, až po nich přijdou „těžkooděnci". Vzhledem k nedostatku munice je hlavním bojovým prostředkem chladná ocel, luky a kuše. Proto také jsou průzkumníci v tomto typu války tak úspěšní. Umění skrýt se a přijít až na minimální vzdálenost se osvědčilo lépe, než přímý útok na dav nepřátel, ve kterém se vystřílí drahocenné náboje, ale také v něm zahyne daleko více mužů, než by muselo.
Doba si vynucuje to, že téměř každý má nějaký výcvik v boji se zbraní. Zkušenosti jsou však nejdůležitější a pokud chce člověk skutečně vyniknout, musí se boji věnovat po celý život (snaha o zlepšení bojových schopností je však většinou daleko prozaičtější - přežití).
Válka, tedy válka s velkým V., která zapříčinila Apokalypsu již dávno skončila. Několik generací se již také neodehrávala na Zemi, ale na orbitální dráze a ve stratosféře. Na Zemi však zůstalo mnoho vojenských základen, spíše bunkrů. Nikdo o nich nic nevěděl, ani to, jestli jsou v nich vojáci nebo jen počítače a roboti. Nikdo se k nim nepřibližoval, pokud nechtěl, aby ho zabily automatické obranné systémy (přičemž neexistoval nikdo, kdo by je dokázal pochopit). Pak se objevila zajímavá móda - odnikud povstaly guerillové vojenské jednotky (v podstatě partyzáni), které postupně dobývaly jednu základnu za druhou. Spolu se základnami dobývali i výzbroj a výstroj a postupně se spojily do jediné frakce MPAEK. Mobilní ProtiArmádní Elitní Komando bylo velice úspěšné v ničení základen GSS a prezentovalo je jako "spravedlivou likvidaci viníků apokalypsy". Mnoho lidí jim tleskalo, méně již bylo slyšet hlasy, podle nichž v bunkrech byli zubožení lidé, ponechaní na pospas. Každopdádně základen ubylo, MPEAK prořídl a tu se GSS objevilo znovu.
Tentokrát se za bezmračných nocí objevovala oslepující světla, padající z oblohy a zářící za zemi - z nich vystoupili bytosti, které připomínaly člověka, ale měly neuvěřitelné schopnosti. Jejich těla byla z kovu a masa, a boj s nimi smrtící. Snahám o komunikaci se nejprve bránili a svou prosazovali silou. Postupně se s nimi začli objevovat podivní lidé, kteří dělali ještě podivnější věci, prý výzkumy. Návštěvy lidí a cyborgů z Orbity nebyla většina lidí strávit ani pochopit, časem se však smířili s tím, že lidé z Orbity, tu prostě jsou a čas od času se objeví. Lépe pak zmizet.
GSS je vnímáno víceméně negativně, a to především MPAEKy, ale i protitechnologickými fanatiky a lidmy, kteří věří, že za Apokalypsu může GSS. Dříve docházelo k indidentům, které byly GSS připisovány. Například někde na Ukrajině došlo kdysi dávno k obrovskému výbuchu, po němž bylo asi tři čtvrtě roku pořád zataženo a došlo k hladomoru, se kterým se však „civilizace" vcelku rychle vypořádala. Došlo jen k pádu několika komunit. Takovéto projevy Války jsou již dnes spíše výjimkoum, ale lidé se díky nim GSS stále bojí.

Zóna
 
Zóna je pásmo na den chůze od hranic trosek Prahy. Ani před mutantí invazí nešlo o nějak pohostinné místo. Praha jsou jedny z posledních trosek, ve kterých lze ještě s úspěchem hledat a konkurence jednotlivých sběračských klanů byla obrovská. Navíc se v troskách skrývalo mnoho mutantů a konflikty s nimi byly na denním pořádku.
Invazi před pěti lety vedlo Malefactorium. Výjimečný jedinec, či skupinka jedinců, kteří dokázali podivuhodně sjednotit mutantí kmeny a tlupy, zorganizovat je do armády a s její pomocí uskutečnit mohutnou ofenzívu. Ze zóny vyhnali většinu lidí, včetně Templářů, kteří ztratili svou pevnost Reconquista a byli nuceni se dále stáhnout ze Zóny (viz. Kdo je kdo/Templáři). Zničeno bylo také mnoho obchodních osad a dokonce i Krysy a další sběračské tlupy jsou nyní daleko více odkázáni na milost a nemilost mutantů.
Zóna však není mrtvým místem. Jednak ji obývají mutanti, kteří jsou v jakémsi státním zřízení oscilujícím mezi feudalismem a anarchií. Celou Zónou je protkaná síť šlechticů, mocipánů a jejich ozbrojených nohsledů a prakticky celé území je mezi ně nějak rozděleno. Některé oblasti jsou pod nadvládou mutantích kmenů, které se nějakým způsobem zasloužili o úspěch Invaze. Nejznámější jsou Ghitai - frontoví válečníci, kteří jsou vůči lidem nejzaujatější a často způsobují prblémy (pokud za problém považujete smrt). V tom všem se však pohybují ostatní mutanti, kteří nepřísluší k nikomu (společnost není nevolnická) a mají své vlastní cíle a motivy. Celá společnost je tedy do značné míry i anarchií a feudální moc je téměř vždy prosazována silou. Proto je s podivem, že lidé, kteří říkají: "Dávám mutantovi rok, maximálně dva," evidentně nemají pravdu. Zdá se, že Malefactorium, které vše řídí je obeznámeno s fungováním psychiky mutantů natolik, aby dokázalo celou společnost uřídit. Nikdo přesně neví, jak Malefactorium funguje, i když někteří mutanti se již setkali s jeho posly, kteří se těší obrovské autoritě.
 
         Všichni mutanti nejsou apriorně proti lidem, i když většina je nenávidí. Proto existuje v Zóně několik míst osídlených lidmi, jedná se však spíše o dobrodruhy, šílence nebo kolaboranty. Ve velké části rovněž probíhají války - zejména Templáři, ale i jiní mají zálusk na svůj původní domov.